Paměť esejisty

Soubor vzpomínkových esejů, fejetonů a úvah. Spisovatel a publicista Pavel Švanda (1936) uvažuje o proměnách svého rodiště Znojma v minulém století, o svém dětství v Brně za druhé světové války, o dospívání a studiích v padesátých letech. Píše o svých zkušenostech i o zážitcích svých vrstevníků, o Šestatřicátnících, o literární skupině kolem časopisu Tvář a o nejvýraznějších osobnostech redakce Hosta do domu v šedesátých letech, popisuje své náboženské hledání i osobní zkušenosti za "normalizace" a po zhroucení minulého režimu.
Jmenný rejstřík.

Recenze:
Knihu je radost číst už kvůli autorovým výborným postřehům a neotřelým úvahám. Úvodní kapitoly o zániku měšťanské společnosti pod tíhou dvou po sobě následujících totalitních režimů drží krok s klasiky tématu — Sándorem Máraiem či Eliasem Canettim: Nástup komunismu v moravské metropoli Švanda třeba přibližuje postřehem, že z brněnských ulic vymizeli "přívětiví šviháci", a připomínkou, že "v nejjakobínštějším poúnorovém období bylo jistým projevem občanské odvahy již to, když muž neodložil kravatu a klobouk".
Za humorné líčení provozu a prostředí brněnských biografů v šedesátých letech bude Švandovi vděčný každý budoucí kulturní historik. Švandova kritika — zásadní, ale nesžíravá — reformě komunistických intelektuálů tvoří možná nejzajímavější pasáže knihy. Autor starším připomíná a mladším objevuje fakt, že šedesátá léta "byla vlastně krátkým desetiletím. Začala z hlediska běžného občana nejdříve v roce 1964 a skončila už po pěti šesti letech." A ještě "v první polovině šedesátých let bylo nutno dávat si mnohem více pozor na jazyk a na výraz obličeje než o deset let později za normalizace, kdy už převládal spíše cynický socialistický formalismus".
V líčení osobního života je Švanda zdrženlivý, podrobněji popisuje jen svou komplikovanou cestu ke křesťanské víře. Právě víra a rodinné zázemí mu zřejmě nejvíce pomohly najít vzácnou osobní rovnováhu a s její pomocí přežít špatnou dobu. Její poslední dlouhou periodu příznačně přirovnává ke "druhé vlně dekadence", kdy "vrcholnými výrazy lidství byly soulož a politickomocenská extáze" a "pak snad ještě taky úspěšná sebevražda".
Sečteno a podtrženo: kdo Švandovu knihu mine, ten prohloupí.
Petr Zídek: Paměti diskrétního esejisty. In: Lidové noviny, 19. 5. 2007, s. 7.

• Ukázka ve formátu pdf