Ludvík Vaculík, prozaik, fejetonista a publicista, se narodil 23. 7. 1926 v Brumově. Pracoval jako dělník v Baťových závodech, později jako vychovatel v učňovském internátu. Po vysokoškolských studiích působil jako redaktor v nakladatelství Rudé právo, v Československém rozhlase a Literárních novinách. Vydal romány Rušný dům (1963), Sekyra (1966). Od roku 1969 byl bez zaměstnání a bez možnosti publikovat. Řídil samizdatové nakladatelství Edice Petlice a výrazně se podílel na šíření neoficiální literatury. V devadesátých letech začínají znovu vycházet jeho knihy: Český snář (Atlantis, 1990, 1992, 2002), Jaro je tady (Mladá fronta, 1990), Srpnový rok (Mladá fronta, 1990), Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského (Scéna, 1990), Stará dáma se baví (Lidové noviny, 1991), Morčata (Čs. spisovatel, 1991, Atlantis, 2004), Sekyra (Práce, 1991, Atlantis, 2003), Jak se dělá chlapec (Atlantis, 1993), Poco rubato (vzájemná korespondence s Ivanem Kadlečíkem, Bratislava, 1994), Milí spolužáci! (Mladá fronta, 1995), Nad jezerem škaredě hrát (Ivo Železný, 1996), Nepaměti (Mladá fronta, 1998), Cesta na Praděd (Atlantis, 2001), Poslední slovo (Paseka, 2002), Loučení k panně (Atlantis, 2002), Polepšené pěsničky (Jaroslava Jiskrová — Máj a Dokořán, 2006), Hodiny klavíru (Atlantis, 2007), Dřevěná mysl (Jaroslava Jiskrová — Máj a Dokořán, 2008), Petr má medvěda, nebo co (Meander, 2008), Tisíce slov (Atlantis, 2008), Rušný dům (Atlantis, 2011). Píše do Literárních novin a v Lidových novinách má týdně sloupek Poslední slovo. V roce 2002 mu byla udělena Cena Karla Čapka „za vzácně návaznou a osobitě provokativní fejetonistickou a beletristickou tvorbu“, v roce 2008 Státní cena za literaturu „za dosavadní literární a publicistickou tvorbu s přihlédnutím k bilanční próze Hodiny klavíru“.

V roce 2001 začaly v Atlantisu vycházet Vaculíkovy Spisy, v grafické úpravě Borise Myslivečka.

Viz též http://www.ludvikvaculik.cz/