Josef Šafařík
Cestou k poslednímu
K vydání připravila Jitka Uhdeová
Kresba na obálce Milivoj Husák
Počet stran:
624 s.
Vazba: vázaná s přebalem
Formát: 150 x 210 mm
Rok vydání: 1992
1. vydání
21. publikace
ISBN: 80-7108-021-7
EAN: 9788071080213
Josef Šafařík podává zamyšlení nad situací člověka, společnosti a kultury v období, jež prohlásilo Boha za mrtvého, ale je stále poznamenáno smrtí člověka na kříži. Šafařík spatřuje smysl této události v tom, že Ježíš, který měl na Golgotě proti sobě veškerou myslitelnou moc, dokázal svým činem proměnit smrt–ortel ve smrt–apel, ve výzvu, jež proti neustále rostoucí moci prosazuje svobodně jednající osobnost. Ve světě posedlém mocí zní Šafaříkův hlas varovně, ale také pevně. Původností svého poselství i tvaru znamená Cestou k poslednímu titul, jaký nemá obdobu v české kultuře posledních desetiletí.
Josef Šafařík, filozof a myslitel, se narodil 11. února 1907 v Prostějově. V Brně vystudoval reálné gymnázium a Vysokou školu technickou. Po skončení vojenské služby pracoval rok v podniku svého otce, v letech 1936 a 1937 na Zemském úřadě — v oddělení staveb silnic v Bratislavě a Brně. Od roku 1938 byl na volné noze. V roce 1956 utrpěl těžký pracovní úraz na brigádě v cukrovaru v Sokolnicích, na jeho následky pobíral částečný invalidní důchod a po další léta nebyl zaměstnán. Zemřel v Brně 23. dubna 1992.
„Důvodem Šafaříkova odchodu do soukromí byl intenzivní vnitřní život, který posléze našel výraz především v osobité formě filozofického eseje. Šafařík psal i básně, povídky a hry, avšak hlavním vyjadřovacím prostředkem mu byl meditativní, případně polemický monolog. (...) Šafaříkův způsob života byl v podstatě samotářský, ale v důsledné izolaci nežil. Vždy byl obklopen skupinou osobních přátel, kteří důvěřovali jeho talentu. Patřil k nim i bývalý diplomat a manažer Hugo Vavrečka, dědeček Václava Havla, který neúspěšně usiloval o to, aby Sedm listů Melinovi vyšlo v německém překladu. Šafařík se přátelsky stýkal i se spisovatelem Jaromírem Johnem a s básníkem Klementem Bochořákem. Z iniciativy Václava Havla k němu postupně přicházeli autoři z okruhu Šestatřicátníků. (...) Byl přitažlivou osobností. Prokázalo se to zejména v letech sedmdesátých a osmdesátých, kdy kolem sebe soustředil okruh přátel a zájemců. Kromě Václava a Ivana Havlových, Josefa Topola, Jiřího Kuběny, Miroslava Holmana a autora tohoto profilu jej více méně pravidelně navštěvovali divadelníci a spisovatelé Bořivoj Srba, Antonín Přidal, Milan Uhde a mnozí další. Také se k němu přihlásila mladší generační vrstva básníků a intelektuálů z Olomouce (Petr Mikeš, Jaroslav E. Frič, Rostislav Valušek, Pavel Krška, Milena Valušková). V psaném projevu se Šafařík choval jako neústupný polemik, ale v soukromém styku byl chápavým a tolerantním konzultantem tvůrčích i osobních problémů.
Jako osobnost výrazně kontrastoval s ‚normalizačním‘ ovzduším. Návštěvníci bytu Šafaříkových v Brně, Grohova ulice číslo 6, se těšili z povzbuzujícího setkávání s původními, ale hlavně osobně zaručenými lidskými postoji. Projevovalo se zde to, co bylo v Šafaříkově díle možná nejživotnější: zásada, že životodárnou pravdou není to, co nabízí vědecký výzkum, a už vůbec ne to, z čeho žijí veřejné instituce včetně církví. Pravda je to, za čím jsi ty sám ochoten stát, a to včetně případných osobních obětí. On sám svým neúplatným a skromným způsobem života byl ručitelem svých slov.“
Pavel Švanda: První mezi českými pesimisty. In: MF Dnes, 10. 2. 2007.