Ludvík Vaculík
Hodiny klavíru
/komponovaný deník 2004–2005/
Na záložku autor napsal: „Pravívám, že normální a zdravý člověk nepíše, ale že psaní je jediný způsob, jak může zvítězit nad něčím, nad čím ve skutečnosti nemůže. Co jsem kdy napsal, bylo vždycky vítězstvím nad něčím takovým. Dále pravím, že žádná knížka nefunguje bez ženské postavy: ona tu krizi dělá. Tyto zápisy vznikly jinak: z podnětu v redakci Literárních novin, pro něž jsem je původně mínil. Ale pak jsem to pochopil jako příležitost napsat něco, k čemu mě zvenčí nenutí nic. Ale protože žádná knížka nefunguje bez ženské postavy, přistoupil jsem sostenuto k jejímu klavíru.“
Recenze:
(...) První čtení Vaculíkových vět může být okouzlené, dojaté, stržené do jeho nálad (třeba pro sekvence jako: Vyšel jsem z domu na ulici. Líbí se mi jakékoliv počasí.), druhé rozzlobené (uvažujeme-li o tom, jak se druhým lidem plete do osudu a jak je vplétá do svých knih), a snad až třetí čtení umožňuje klidnější pohled nebo poslech, spojité vnímání faktů, fantazií a pocitů.
Hodiny klavíru za takovou opakovanou četbu určitě stojí. (...)
Daniela Iwashita: Nechcete vidět můj klavír? In: Lidové noviny, 8. 9. 2007, Orientace, s. 6.
(...) Knihou o dobrém stárnutí by se daly nazvat Hodiny klavíru, zatím poslední dílo Ludvíka Vaculíka (1926).
Neplést si námět s tématem! Nejnovější Vaculíkova kniha Hodiny klavíru, vybavená podtitulem Komponovaný deník 2004–2005, se odvíjí ve dvou námětových liniích. Jednou jsou osudy Literárních novin v daném období, druhou spisovatelovo docházení a nedocházení na soukromé hodiny klavíru, kteréžto pozdní žáčkovství mu mělo být spoluobranou proti duševnímu i tělesnému chátrání. Ale centrálním tématem tohoto „komponovaného deníku“ je něco jiného, s vyjmenovanými náměty jen volně souvisícího. Totiž uplývání času, směřování ke konci, příprava k nebytí, a přece vzdorování tomu všemu. (...)
Josef Chuchma: A nejen hodin klavíru je čím dál míň. In: MF Dnes, 15. 9. 2007, s. 9.