Při loupání cibule

Günter Grass předložil na prahu osmdesátky autobiografii, která je — jak u tohoto rozeného fabulátora není ani jinak představitelné — umělecky komponována a stylizována a neustále osciluje na hranici autentického dokumentu a fikce, dokládajíc i otevřeně přiznávajíc, že každé vzpomínání je i při nejupřímnější snaze o pravdivost vždy tvorbou příběhu a postav, nikoli jejich pouhou „věrnou“ reprodukcí.
Autor tu revokuje skutečné události, lidi a zážitky, z nichž většina později vstupovala do jeho uměleckých textů (především „gdaňské trilogie“: Plechového bubínku, Kočky a myši, Psích roků), jako by obracel směr uměleckého procesu: jestliže dříve proměňoval životní materii na umělecký tvar, nyní se zpětně — a s přiznanou nejistotou na každém kroku — snaží rekonstruovat životní a historickou realitu, z níž jeho umělecké příběhy a postavy vznikaly.
Výsledkem tohoto pokusu je ovšem zase výsostně umělecké dílo, poutavé vyprávění s výraznými postavami, pointovanými příběhy a grassovsky hravým stylem, ale současně i dílo jako vážné, upřímné a reflektované svědectví o době a společnosti, v níž autor žil.
Tyto hodnoty díla byly bezprostředně po vydání překryty vzrušenými diskusemi, jež se soustředily na jediný bod celé knihy: na Grassovo pozdní přiznání, že jednotka, do níž byl jako dobrovolník na sklonku války přidělen, patřila k divizi SS. Nezaujatý čtenář se přesvědčí, že to není zdaleka jediný důvod, proč toto pozdní dílo velkého autora číst.

Recenze:
Před časem i k nám došplouchla vlna mediální bouře, v jejímž centru se ocitl nejslavnější současný německý spisovatel Günter Grass. Důvodem bylo odhalení, že jako mladík sloužil na sklonku války několik měsíců u Waffen-SS. Tuto zápalnou epizodu tajil, nikdy o ní nemluvil — až o ní napsal v autobiografii Při loupání cibule.
Kniha vyšla před Vánocemi česky ve výtečném překladu Jiřího Stromšíka. Günter Grass z ní přijel 14. prosince 2007 číst do nabitého sálu pražského Goethova institutu. To už dávno bylo po bouři a osmdesátiletému Grassovi „vrácena čest“ se vším všudy jako velkému mistrovi moderní prózy i jako permanentnímu kverulantovi, který často a rád jde svými názory proti hlavnímu proudu, paličatě a občas i umanutě. Hlavně se ale ustálila mediální hladina, jejíž neklid často bývá tím větší, čím méně se o věci ví.
Tehdy v létě 2006, kdy k senzačnímu odhalení o „nacistické minulosti“ velkého kritika nacistické minulosti došlo, přesněji řečeno, kdy se on sám odhalil, četl jeho knihu jen málokdo. (...) Grass napsal originální autobiografii, v níž nechal vynořit trapnou epizodu, kterou klidně mohl nechat v hlubinách svého svědomí, ale rozhodl se jinak. Při „loupání cibule“ svého života onu dužinu odkryl, ovšem nikoli jako nějaký senzační masochistický materiál, ale jako důležitý životní moment, bez něhož by paměti byly lží. Chtěl-li napsat poctivé paměti, nemohl jinak, a obviňování z nějaké marketingové strategie je tedy zcela nesmyslné. Jediné, co lze Grassovi vytknout, je fakt, že o těch několika hanbou pokrytých měsících dříve nemluvil. Pokusem o odpověď, proč tak činí až teď, jsou zase právě tyto paměti. Jedno tedy splývá s druhým a spojuje se v jednotu uměleckého a lidského obrazu. Po přečtení knihy jen málokdo může říci, že Grassovu šedesát let starému mlčení, nikoli utajování či lhaní, nerozumí. (...)
Grass ovšem nenapsal paměti v běžném slova smyslu. Nenajdeme tu jednoduše rozvržený běh života, ve kterém by autor systematicky a lineárně vzpomínal, jak to bylo, koho potkal, co zažil. Formou a způsobem vidění stojí Při loupání cibule vedle jeho klasických literárních textů. Podobně jako v tom nejslavnějším, Plechovém bubínku, se tu odvíjí vyprávění jako stálý dialog mezi několika póly pohledu, mezi pamětí a skutečností, mezi člověkem tehdejším a současným, mezi rekonstrukcí toho, jak to tehdy bylo, a co z toho zbylo nyní. Metafora loupání cibule je přesná a výstižná: za jednou vrstvou se skrývá další, přičemž cibulové aroma vhání slzy do očí. Grass s loupáním začíná přibližně ve dvanácti letech, vidí se jako dítě vysedávající na matčině klíně; k tomuto obrazu se bude dojemně vracet a láskyplný vztah k múzické a milující matce bude velkým tématem vzpomínání. (...)
Druhá polovina knihy je především biografií mladého tvůrce, který vlastně ještě neví, kam svůj talent vrhne, jenomže on už se mocně hlásí ke slovu. V té době v Grassovi roste neuhasitelná touha, kterou přirovnává k hladu, jenž se příliš neliší od toho skutečného ani od toho druhého, sexuálního. Jsou to vzpomínky na umělce ve stavu klíčení. Slovo, tedy předmět literatury, přijde však na pořad až později. První a základní Grassovo nadání bylo výtvarné, teprve z něho se pak začínají vynořovat obrazy, zatím ovšem čekající na slovní vyjádření. (...) Vzpomínání končí v polovině padesátých let: v mladém Grassovi se „stavidla řeči“ konečně otevřou a nekonečný proud postav a výjevů obtékající německé dvacáté století se už nikdy nezastaví. Plechový bubínek, který vychází v roce 1959, znamená světový úspěch, na jehož konci je v roce 1999 Nobelova cena. Fortuna při něm stála i tady. Günter Grass doloupal cibuli, slzy mu možná zůstaly v očích, ale mohou to být i slzy uspokojení. Uspokojení z četby cítí i čtenář — a musí připustit, že slzy starého ohlížejícího se Güntera Grasse nejsou falešné.
Jiří Peňás: Mistrova léta učednická a tovaryšská. In: Týden, 7. 1. 2008, s. 70.