Ludvík Vaculík

Cesta na Praděd

Ediční řada: Spisy Ludvíka Vaculíka

Fotografie Ludvík Vaculík a Josef Zeman
Obálka, vazba a grafická úprava Boris Mysliveček

Počet stran: 288 s., vč. 20 čb fotografií

Vazba: vázaná s přebalem

Formát: 135 x 210 mm

Rok vydání: 2001

1. vydání, 2. dotisk

211. publikace

ISBN: 80-7108-227-9

EAN: 9788071082279

Doporučená cena 252 Kč -10 % 227 Kč
Koupit

Můžete koupit také jako:

Román o koních a lidech.
Na záložce se dočtete: „Vůz tažený párem skvělých koní dorazil do Kutné Hory, zatímco krajinou, skrz pole a louky, šli jezdci v sedlech. Byl srpen roku 1966. Vůz krytý plachtou se šinul dolů náměstím, sledován z chodníků obyvatelstvem, mezi nímž si vozataj výpravy Jan Špička všiml jedné ženy, jež si ho všimla také. Seskočil s vozu, který jel dál, a vrátil se, aby na ženu pohlédl zblízka, ta však mezi-tím zašla do knihkupectví. Jan Špička z náměstí divnou náhodou zabočil do jedné uličky a vešel na dvůr jednoho starého domu, aby tu na ženu počkal. Nebyla to však náhoda, že ta žena opravdu přišla! Oba byli svou příhodou zaujati, takže si řekli několik vět, a nic víc, protože vtom Ludvík Vaculík přestal psát. K rukopisu počatému v roce 1969 se vrátil po jedenatřiceti letech. Zkušenější autorsky i mužsky pokračoval prostě v líčení Špičkovy cesty na Praděd i jeho nočních návratů do Kutné Hory. Skutečná, tvrdě romantická cesta na Praděd byla zároveň i symbolickou výpravou do minulosti lidí a krajiny: východními Čechami přes polské Kladsko na severní Moravu a zpátky do středu Čech. Zvláštním, neplánovaným efektem je dnes i to, jak se všecko, co Ludvík Vaculík píše o tehdejších poměrech v redakci Literárních novin i v zemědělství, stalo minulostí. Jan Špička“

Ludvík Vaculík, prozaik, fejetonista a publicista, se narodil 23. 7. 1926 v Brumově, zemřel 6. 6. 2015 v Dobřichovicích. Pracoval jako dělník v Baťových závodech, později jako vychovatel v učňovském internátu. Po vysokoškolských studiích působil jako redaktor v nakladatelství Rudé právo, v Československém rozhlase a Literárních novinách. Vydal romány Rušný dům (1963), Sekyra (1966). Od roku 1969 byl bez zaměstnání a bez možnosti publikovat. Řídil samizdatové nakladatelství Edice Petlice a výrazně se podílel na šíření neoficiální literatury. V devadesátých letech začínají znovu vycházet jeho knihy: Český snář (Atlantis, 1990, 1992, 2002), Jaro je tady (Mladá fronta, 1990), Srpnový rok (Mladá fronta, 1990), Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského (Scéna, 1990), Stará dáma se baví (Lidové noviny, 1991), Morčata (Čs. spisovatel, 1991, Atlantis, 2004), Sekyra (Práce, 1991, Atlantis, 2003), Jak se dělá chlapec (Atlantis, 1993), Poco rubato (vzájemná korespondence s Ivanem Kadlečíkem, Bratislava, 1994), Milí spolužáci! (Mladá fronta, 1995), Nad jezerem škaredě hrát (Ivo Železný, 1996), Nepaměti (Mladá fronta, 1998), Cesta na Praděd (Atlantis, 2001), Poslední slovo (Paseka, 2002), Loučení k panně (Atlantis, 2002), Polepšené pěsničky (Jaroslava Jiskrová – Máj a Dokořán, 2006), Hodiny klavíru (Atlantis, 2007), Dřevěná mysl (Jaroslava Jiskrová – Máj a Dokořán, 2008), Petr má medvěda, nebo co (Meander, 2008), Tisíce slov (Atlantis, 2008), Rušný dům (Atlantis, 2011), Koza na trati (Veduta, 2011), Říp nevybuchl (Jaroslava Jiskrová – Máj a Dokořán, 2012), Korespondence Janouch / Vaculík (Mladá fronta, 2012), Další tisíce (Atlantis, 2015), Jsme v nebi (Jaroslava Jiskrová – Máj a Dokořán, 2015). Psal do Literárních novin a v Lidových novinách míval týdně sloupek Poslední slovo. V roce 2002 mu byla udělena Cena Karla Čapka „za vzácně návaznou a osobitě provokativní fejetonistickou a beletristickou tvorbu“, v roce 2008 Státní cena za literaturu „za dosavadní literární a publicistickou tvorbu s přihlédnutím k bilanční próze Hodiny klavíru“.
V roce 2001 začaly v Atlantisu vycházet Vaculíkovy Spisy, v grafické úpravě Borise Myslivečka.
Viz též http://www.ludvikvaculik.cz/

Podívejte se na stránkách České televize na Ilustrované fejetony Ludvíka Vaculíka Vaculíkovu píseň 1 Vaculíkovu píseň 2 Vaculíkovu píseň 3
Ondřej Vaculík: Omluva za nenapsaný sloupek – čtěte v Deníku Referendum z 9. 6. 2015